To je dnes opravdu tak divné, být na někoho hodný?

Jsem byla v pátek v Makru, ne že bych jako něco potřebovala koupit, ale měla jsem cestu tím směrem a také jsem měla kupón na slevu 100 kč z nákupu.

Procházela jsem Makro a zjistila, že vlastně nic moc nepotřebuji, vzala jsem jen nějaké ty koupelnové věci a zamířila k pokladně. Nákup ani ne za 3 stovky.

V tu chvíli mi docvaklo, že to s tím kupónem bude mít určitě nějaký háček. Tak jsem ho vytáhla z peněženky, koukám na něj a taky že jo. Nákup musel být aspoň za 1200 kč.

No jsem silná povaha, marketingovému a reklamnímu vydírání dosti odolná, takže jsem neobrátila vozík a neběžela honem do něj něco ještě naházet, abych jakože ušetřila stovku.

Místo toho mne zaplavil pocit lítosti, že kupón propadne.

Pokladní povídá paní přede mnou: Máte to za 2100 kč.

Hurá, zaplesalo mé srdce. Ihned jsem se zeptala pokladní, zda mohu paní dát svůj kupón. Nevěděla jsem, zda to není nějak provázáno s mou kartou, jako je to např. v Tescu či Globusu.

Pokladní řekla, že ano klidně, když chci. Paní mi chtěla dát tu stovku za ten kupón. Já nechtěla. Chtěla jsem jí ten kupón prostě jen dát. Nic víc.

Zvláštní, jak neumíme přijímat dárky od cizích lidí. Ani drobné projevy laskavosti. Marně jsem vysvětlovala, že kupón by stejně propadl.

Nakonec celou situaci vyřešila velmi šalamounsky paní pokladní a řekla, tak to rozdělíme napůl. Já paní odečtu stovku za kupón a paní Vám dá 50 kč. A bude to spravedlivé.

To bylo přijatelné pro všechny. Všechny jsme se spokojeně usmály a myslím, že všechny jsme hned měly veselejší pátek.

A dneska jsem byla vyřídit nějaké věci a paní, kterou znám jen od vidění, mi svěřila svůj tragický příběh a ještě se mi omlouvala, že to na mne vysypala. Proč by se měl někdo omlouvat za to, že otevře své srdce a svěří se se svým trápením?

Pro mne to byla pocta. Pomineme to, že jsem zvyklá, že se mi lidé svěřují často a bez obav, protože většinou všechno hned zase zapomenu. Pořád je to pro mne čest. Že mi věří a nebojí se. Že se se mnou cítí v bezpečí.

Jakoby se to dnes vytratilo. Možná se mýlím, ale mám pocit, že lidé si dnes už nejsou tak blízko jako kdysi. Jakoby nás ta uspěchaná doba rozdělovala.

Kam spěchat, nač, proč? Stejně nám nic neuteče…

Jsem jela dneska přes Polsko a starší paní docházela k přechodu, tak jsem zastavila a čekala. Jakoby nevěřila tomu, že stojím. Asi nemá s námi čechy dobré zkušenosti. Šla a dívala se do auta, kdo že to tam sedí. Culila jsem se na ni jak jelimán a tak se začala culit taky 🙂

No hned jsme měly obě hezčí den.

A tak by to přece mělo být. Měli bychom na sebe být hodní, culit se, jak jen to jde a že přitom možná vypadáme divně? No a co? Však on to ten náš egoušek přežije a časem si na to zvykne a bude se těšit na každý další úcul 🙂

A jak to máte vy? Taky se culíte jak jelimáni? 🙂