Část třetí: Očekávání a představy o tom jak by to mělo
proběhnout či vypadat. Všichni je máme. Představujeme si, že určitá situace, která nás čeká, proběhne nějakým způsobem. Někdo vytváří ve své mysli scénáře katastrofické a jiný zase optimistické.
Obojí je cesta ke zklamání.
Ve druhé části jsme si ukázali, jak pomocí sledování dechu či vědomého pozorování okolí, se můžeme dostat do stavu: Tady a teď.
Je žádoucí být v tomto stavu neustále, je to vlastně cíl duchovního snažení: být vědomým pozorovatelem a zároveň do děje nevstupovat ani myslí ani emocemi.
Že není jednoduché toho dosáhnout, je nad slunce jasné, protože kdyby bylo, byl by svět plný osvícených mistrů a mystiků 🙂
Pro nás je však důležité se naučit být ve stavu klidného přijetí toho, co se nám právě děje, aniž bychom se uchylovali do vzpomínek nebo naopak do přemýšlení o budoucnosti.
3. způsob jak toho dosáhnout je: No a co?
Naučit se ke všemu, co nás v životě potkává přistupovat s nastavením mysli i těla:
No a co? Nic se neděje. Vše je jak má být.
Nejde o život. Alespoň ve většině případů.
Tento postoj k životu, kdy věci necháváme plynout, nesnažíme se je za každou cenu tvrdohlavě měnit k obrazu svému, nerozčilujeme se a jen vyčkáváme, jak to bude probíhat a jak to dopadne – to je způsob, kterému se také říká: nechat se unášet proudem života.
Jde o to, že máme-li tendence věci a situace neustále přizpůsobovat a ohýbat k obrazu svému, pak de facto plujeme proti proudu. Pořád se snažíme plavat a plavat, jsme unavení a sedření a přitom stále stojíme na místě.
Jednodušší je položit se na hladinu,
uvolnit se a nechat se proudem
unášet až do moře.
Proud si vždy vybere tu nejsplavnější a nejjednodušší cestu.
Také se tomu často říká: Být ve flow.
Když nás život mele a stahuje ke dnu jako vír, je nejpraktičtější zachovat se stejně, jako se doporučuje chovat se, při topení se v opravdovém víru. Přestat sebou mlátit a kopat a snažit se vlastními silami osvobodit a dostat z víru ven. Tím se situace jen zhoršuje a člověk se topí víc a víc.
Máme se chovat právě opačně.
Máme se uvolnit a poddat se tomu víru, on si s nám chvíli pohraje a pak nás prý vyplivne ven. Asi to pro něj není taková zábava. No osobně jsem to nezkoušela, ale ze zkušeností vím, že v běžném životě to funguje dobře.
Ideální je skutečně přestat proti tomu, co nás potkává bojovat a snažit se násilím situace měnit, ale spíše jakoby poodstoupit a situaci v klidu pozorovat a nechat ji vyvinout samovolně. Často se stává, že se nás daná věc ani nedotkne nebo se věci vyřeší samy.
4. způsob je postoj: Děj se vůle boží
To znamená, že si sami pro sebe ujasníme, jak bychom to asi chtěli, můžeme si představovat svá vlastní řešení a očekávání, ale na závěr je vypustíme jako balónek do nebe.
Necháme je jít svou vlastní cestou. Pustíme je. Nelpíme na výsledku a na řešení.
Odevzdáme je s důvěrou, že se stane pro nás jen to nejlepší.
A také pak výsledek přijmeme jako ten, který je pro nás nejlepší. I když se může stát, že se nám zprvu nebude zdát nejlepší a nebude se nám líbit. Časem se ukáže, že skutečně nejlepší byl, to mi věřte 🙂
Tento způsob nám dovoluje mít očekávání, ale já jim říkám: zdravá očekávání, protože se obejdou bez lpění, stresu a tlaku. Dovolují nám se namotivovat a učinit plány, ale pokud naše plány nevyjdou, není to pro nás konec světa a nehroutíme se, protože víme, že je pro nás dobře, že to nevyšlo a důvěřujeme, že život pro nás má něco lepšího.
1. část: https://soniari.cz/ocekavani-1-cast/
2. část: https://soniari.cz/ocekavani-2-cast/
