Co myslíte, jak má vypadat šťastné dětství?
Začalo sněžit. Po mnoha týdnech “italské zimy” bez deště i sněhu, začal padat sníh. A najednou jsem ze všech stran slyšela: škoda že nesněžilo o Vánocích, proč teď – vždyť je už březen, zase bude na silnicích břečka a tak podobně.
Někde byly dokonce kalamity, dlouhé kolony aut a lidé nadávali a nadávali …
Prej kdyby to aspoň zmrzlo, aby děti mohly sáňkovat a škoda, že nemůžeme jet na hory, chudáci děti, letos si té zimy moc neužijou, jo to za našich časů-to byly zimy …. a tak podobně.
Tož pravda, i já jsem kdysi trpěla představou, že nejšťastnější dítě vyrůstá na horách nebo na vesnici obklopené lesy a loukami, kde může běhat a válet sudy, čabrat se v potoce a sáňkovat a lyžovat a z okna pozorovat zajíce a srny.
A že chudák to moje dítě z toho dětství nic nemá, že by mu snad i na sídlišti bylo líp, protože by na dvorku za barákem mělo alespoň spoustu kamarádů.
Bydlíme sice na vesnici, ale obklopeni domy a u hlavní cesty. Že bychom mohli dceru pustit ven, aby si poběhala a zažívala dobrodružství, jaké jsme my zažívali v mládí, to nepřipadá v úvahu.
Bylo mi to moc líto. Zpočátku. A pak jsem se dcery zeptala, jak se má, jak se jí s námi bydlí, co by si přála apod. Prý všechno v pohodě. Chce tablet. Povídám, pojďme na procházku. Ona na to: je tam zima, poběhám si doma. Doma si fakt běhá každý den, klidně i hodinku, má to jako rituál 🙂
Jistě, kdybychom bydleli někde na horách, asi by běhala venku nebo sáňkovala anebo možná ne, možná by raději běhala doma. Kdo ví?
Faktem je, že chodila do kroužků. Byla šikovná. Má i talent. Ale řekla mi: Já tam chodit nechci, to jsi chtěla Ty, abych tam chodila. Já chci být v družině. Tam si můžu hrát s dětmi.
Na to se nedalo říct nic. Ano to jsem chtěla já. Vidím talenty a chtěla jsem, aby je rozvíjela.
Jsem už prostě taková. Vidím v lidech jejich talenty, jejich potenciál o kterém nemají ani tušení. Stačí s nimi chvíli mluvit a hned mne napadá, byl/a by výborný/á jako …. nebo v tom a v tom…. Také jim to říkám, koukají na mne a: neudělají nic, tedy většina z nich. Brzdí je strach, obavy, nejistota, možná i lenost, nevím, ale vím, co se s tím dá dělat 🙂
A tak jsem přišla na to, že dětem je asi v podstatě fuk, kde bydlí i jak bydlí, zda ve městě, na vesnici nebo uprostřed přírody. Nejdůležitější pro ně je: přijetí a náklonnost jejich blízkých a jejich přítomnost a aby si mohly hrát a užít trochu volnosti a svobody. To okolo je pro ně spíše kulisa.
To byla MOJE představa o šťastném dětství, protože já jsem ty sudy z kopce na vesnici u babičky válela a myslela si, že po tom určitě touží i mé dítě. Můžu vás ubezpečit, že netouží, bála by se klíšťat. Chce si prostě jenom hrát a je jí jedno kde …
©SoniaRi.cz
