Zrcadlení
Abychom se na sebe mohli podívat, na to jak vypadáme, potřebujeme k tomu zrcadlo. Teprve pak zjistíme, jaké máme oči, nos, ústa. Sami sebe bez zrcadla vidět nedokážeme. Zrcadlo. To je to klíčové slovo.
A protože nedokážeme vidět sami sebe ani jací jsme uvnitř, máme o sobě zkreslené mínění a nevidíme se objektivně bez zrcadla, nastavuje nám zrcadlo svět. Naše okolí. Abychom se viděli. Tomu tedy říkám představení. To je tedy show!
Například moje zrcadlo: Tak moc jsem se snažila, aby moji nejbližší měli vše, co potřebují už dopředu, dříve než na to oni sami vůbec pomysleli, že se pak nesnažili vůbec. Tak moc jsem se snažila být ohleduplná, že do mne pořád někdo vrážel nebo mne omezoval jiným způsobem. Měla jsem pocit křivdy a chtělo se mi plakat 🙁
K zákazníkům jsem byla tak moc ochotná a snažila se jim vždy poskytnout ten nejlepší servis, vyřídit objednávku co nejrychleji, vybrat nejlepší zboží, že jsem pak byla v naprostém šoku, když jsem vešla do obchodu, něco chtěla a všichni to měli “na háku”.
O lidi a jejich starosti jsem se zajímala tak moc, že jsem se začala setkávat s nezájmem.
A jednoho dne mi to všechno došlo. Přeháním to. Moc se snažím. Moc se zajímám. Musím počkat, až ten člověk sám přijde na to, že potřebuje pomoc a požádá mne o to. Nemůžu stavět ostatní přede mne. Nejprve oni, potom já? Nemůžu uhýbat. Je to špatně.
A tak jsem zkoušela před spaním vizualizaci o šťastné Sonie v pararelním světě (návod jak se to dělá ZDE). Představovala jsem si, jak si ta druhá Sonia vede dobře, jak má všechno co si jen může přát, báječný život, báječné dítě, manžela, práci, bydlení, zdraví, hojnost. Je oceněná, milována a podporována. Velmi krásný pocit.
A pak se to najednou stalo. Z toho krásného pocitu vylezla prázdnota. Nic co přichází zvenku, mne nemůže udělat šťastnou. Najednou jsem viděla tu prázdnotu, iluzi toho všeho za čím se jako lidé honíme. Na chvíli jsme spokojeni a pak nám to nestačí a hledáme dál. V zrcadle světa to nikdy nemůžeme najít. Je to jen Mája, jak říkají budhisté.
A tak mi došlo, že pro mne nemá smysl se na tomto světě namáhat a o něco příliš usilovat, protože mne to stejně nenaplní. Může mi to dát hezký a spokojený život, to ano.
Mou výzvou je vzdát se touhy po ocenění, naučít se žít tady a teď, bez myšlenek na minulost a na budoucnost. Eckhart Tolle o tom napsal celou knihu Moc přítomného okamžiku. Ještě jsem ji nečetla, ale co nejdříve to udělám. Zdá se, že nastal čas si ji přečíst.
Mimochodem zkoušeli jste někdy pozorovat, jak málo jsme v přítomnosti? Jak se naše myšlenky neustále vrací do minulosti a zabývají se něčím, co už stejně nelze změnit, leda tak napravovat anebo naopak se zaměřujeme na budoucnost a vytváříme si představy o něčem, co se nakonec stejně odehraje úplně jinak?
A když nepůjdeme tak daleko, tak jsme alespoň pár minut popředu a přemýšlíme, co uděláme až domyjeme nádobí, přesadíme kytky, co budem vařit, co budeme dělat večer atd. atd.
Jak z toho ven? Jak se naučit soustředit na přítomnost? Nejlepší, nejjednodušší a nejrychlejší k nácviku je metoda tenisáku, ze začátku Vám to možná nepůjde nebo jen velmi obtížně, ale časem až si tělíčko a mysl na sebe zvyknou, to už půjde jako po másle 🙂
Uvnitř vás se začne rozlévat klid, teplo a vědomí ….
©sonia
