Příliš pozdě na zázrak?

Psal se rok 1992, v Ústavu pro matku a dítě v Praze mi sdělili, že pokud chci mít dítě, musím si velmi, opravdu velmi moc pospíšit a výsledek nemusí být žádný.

Psal se rok 1997 a lékař mi sdělil,  že nikdy nebudu mít dítě a to ani umělým oplodněním, ať zbytečně neztrácím čas a peníze a zařídím si život jinak.

O.k. zařídila jsem se. Vlastně jsem si říkala, že je to dobře. Naše rodová zátěž v ženské linii, to byl hotový masochismus. Říkala jsem si fajn, u mne to skončí. To je super, žádná další duše tím už nemusí projít.

Možná vás zajímá, proč byl lékař tak tvrdý ve výroku a jistý si neplodností mého těla.
Dovolte malé diagnostické shrnutí:

• opakovaná resekce vaječníků a i poté cysty na zbytku vaječníků
• neprůchodné vejcovody!
• zmenšená děloha a otočená o 180 st. čili vchod do dělohy byl na opačné straně
• uprostřed dělohy přepážka
• genetická zátěž 50%, to v té době znamenalo odebrání plodu bez řečí
• a v děloze si kraloval  myom o velikosti 3cm (dodnes tam je) …

Léta ubíhala a mi ani na mysl nepřišlo, že by někdy mohlo být něco jinak.
Jednou jsem za doktorem zašla z důvodu opoždění menzes, zda náhodou nejsem těhotná.
Vrhnul na mne pohled, při kterém se mé IQ scvrklo na 0.
Samozřejmě měl pravdu, nebyla jsem.

A pak se něco stalo. Všude jsem viděla 222. Předjelo mne divoce auto: mělo je v SPZ. Podívala jsem se na nějakou reklamu a v telefonním čísle byly také. Mrkla jsem na hodiny a bylo 22.22. A to se mi začalo stávat opakovaně. Trvalo to více než dva roky.

I nelenila jsem a v knize Léčení s anděly jsem vyhledala, že vidět 222 znamená, že se nemáme vzdávat 5 minut před zázrakem. Zbytek popisku jsem si nepamatovala. V hlavě mi utkvělo jen toto.
Pomyslela jsem si, že to asi  poznám muže, se kterým bych mohla sdílet život a dům a vyhraju ve sportce, víc nic.

A taky že jo, až na tu sportku 🙂
Potkala jsem svého muže a vzali jsme se 21.7.2007, podepsali smlouvu na koupi domu  a za 21 dní od svatby jsem měla narozeniny a nadělila si ten největší dárek jaký může neplodná žena dostat- početí.

A aby těch jednadvacítek nebylo málo, tak jsme 21.9. odjížděli na malou svatební cestu. Trochu děsivé, že?

To už jsem věděla, že čekáme dítě. K doktorovi jsem šla 2 dny před odjezdem s tím, že je to nějaké divné a že jsem asi v přechodu, i když na to ještě nemám věk a uvnitř jsem se bála, že mám rakovinu. Jinak jsem si tak velké zpoždění neuměla vysvětlit.

Mám báječného lékaře, moc hodného a příjemného. Ale tehdy se díval divně a pořád mlčel. A mlčel. A mlčel. A já si říkala, a jéje asi umírám. A už jsem přemýšlela nad tím, jaký druh léčby zvolí, zda hysterektomii nebo chemoterapii nebo obojí …

Když pak řekl: Jste asi tak v 6. týdnu, tak jsem si v duchu říkala: To je borec, on pozná raka už za 6 týdnů 🙂

Rozumějte, když vám někdo tluče 10 let do hlavy, že nikdy nic, tak prostě víte, že nikdy nic, že jo?
Když lékař viděl můj naprosto nechápavý pohled, dodal: těhotenství.
Zírala jsem na něj, jak na zjevení Boží. V tu chvíli snad jím i byl. Neuměla jsem se s tou informací vyrovnat. Nevěděla jsem si s ní rady. Nevěděla jsem, zda se mám nejdříve rozplakat nebo začít řvát. Neudělala jsem nic z toho. Prostě jsem zírala.

První co mne snad napadlo, že chudák dítě bude mít staré rodiče. Pak jsem si uvědomila, že dítě moc dobře ví do čeho jde, neb si svou rodinu vybírá. To mne na chvíli uklidnilo. Ale jen na chvíli.
Pak přišel strach z genetické zátěže. Co když bude mít něco na těle zpotvořené jako já?
A k tomu, co když to bude kluk, prý je tam dědičná i barvoslepost po mužské linii. Nedostal by ani řidičák. A tak dále a tak dále.

Moje mysl během několika sekund dokázala vymyslet a rozvíjet ty nejhorší možné scénáře, dokud jsem jí rázně neřekla: dost.

Poprosila jsem anděly, jestli něco s děťátkem by snad nemělo být v pořádku, ať si jej vezmou raději hned.
Zároveň jsem si v tu chvíli vzpomněla na průběh předchozích “ženských” dní, které byly hodně divné a silné a bolestivé a najednou jsem věděla, že už tak bylo dříve učiněno. Zaplavila mne naděje smíšená s jistotou, že když mi bylo dovoleno se o těhotenství dozvědět, bude už vše v pořádku.